VRAŤ SE!

24. července 2015 v 2:09 | - L. |  Ostatní písmenka

"Opravdový přítel je ten, který první přijde, když celý svět odejde."


Přes jedenáct let jsem měla kočku, věrná přítelkyně při mých nekonečných probrečených večerech, jež se mě snažila svým jemným kožíškem a zvídavým studeným čumákem povzbudit, že ať se děje cokoliv, bude to dobré. Že ji mám jen pohladit a přestat brečet. Když se její život přehoupl do druhé poloviny, začala jsem si říkat, jaké to bude, až tu nebude. Zvyknu si, jak mi nebude nikdo zabírat polovinu polštáře? Zvyknu si, jak mi nebude nikdo při dělání důležitých věcí skákat na klín a doprošovat se mé pozornosti? Jak mi nic chlupatého nebude s radostí pouštět chlupy na nachystaném černém svetru? Otázek jsem si kladla spoustu, ale než jsem se dobrala nějakého závěru, přišla mourovatá kráska a začala se vtírat.

Nedovedla jsem si to představit a neustále jsem si opakovala, že je na to ještě spousta času. Kočky se přece dožívají patnácti let, navíc tahle je spokojená v milující rodině, ta si s klidem sáhne na dvacítku! Až jsem se jednoho večera - včera - vrátila z náročné směny v práci a těšila jsem se, až si zalezu s nějakou dobrou knihou pod deku a jednou rukou budu drbat za ušima svou věrnou společnici. Nebyla tam. Nebyla nikde. NIKDE.

Dle slov mých rodičů, začala být nezvěstná už odpoledne. Hledali ji všude. Hledali ji dlouho. Kočka nikde. Jak může zmizet kočka, zvyklá na život v bytě, kterou nevzrušil ani letící pták, zatímco se vyhřívala na sluníčku na parapetě? Která se bála vystrčit čumák z otevřených venkovních dveří? Která nedokázala ani chytit pitomou mouchu? Vypařila se snad?
Člověk si řekne, vždyť to bylo jen hloupé zvíře, takových všude je! Navíc kočky jsou přemnožené.... Po těch společných letech, kdy jsem se z malé L. stala větší L., stěhovala jsem se z bodu A do bodu, jež od sebe dělí 100 km, během mého silného období depresí - cítím jakousi prázdnotu. Ležím v posteli a jsem tu sama, jediný zdroj tepla vydává můj přehrátý notebook. Nejhorší na tom ale není to, že tady není. Nejhorší je pocit, že ani nevím, CO s ní je a KDE je.

Má teorie byla zaseknutá na jednoduchém bodě - začala jsem se smiřovat s tím, že jí jakýsi vnitřní instinkt zavelel, že se má vzdálit od lidí, jež jí tolik milují a zalézt si někam, kde si v klidu naposledy vydechne. Je to smutné a cítím se dost otupěle, ale říkám si, že alespoň něco. A pak přijde má drahá matka a vychrlí na mě tolik možností, až mi vstávají vlasy hrůzou a jen se modlím, aby - ať už je kdekoliv - byla v pořádku. V rámci možností. Představa, že se stala náplní experimentů úchylných dětí nebo leží někde na kusy po útoku psa, mě vůbec, ale vůbec neutěšuje.


Takže ty moje blbko ušatá, ať jsi mi zmizela kamkoliv, prosím, čekej na mě po probuzení pod oknem. Nejsem připravená tě ztratit. Ještě ne!



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♕ PetraLife.blog.cz ♕ ♕ PetraLife.blog.cz ♕ | E-mail | Web | 1. srpna 2015 v 21:40 | Reagovat

Napsala si to krásně, ale strašně mě to mrzi :( já takhle přišla o pejska přede 4 lety, hnus.. Jenže on už umřel na stáří, no a před půl rokem nám srazili druhého, protože šel domů, šel za náma domů. Protože byl někde venku. Ať se ti slečna ušatá najde, budu ti držet palce!!

2 Lůca Lůca | 5. srpna 2015 v 0:53 | Reagovat

[1]: Naštěstí, a to musím zaklepat, se našla po dvou dnech v kadeřnictví pod námi, kam nějak - čert ví, jak - vběhla a zalezla si tak, aby ji majitelé nemohli dostat ven. Pak díky shodě štěstí a náhody mamka vylepila plakáty ve chvíli, kdy si pro ní přijel odchyt z útulku.. Tulačka měla neskutečnou kliku. A když jsem ji nadšeně vítala, rozdrápla mi stehno, takže asi dobré. ^^

Jej, tvoje ztráta mě mrzí. Tohle je dost komplikované, no. Není to křeček, co stihne umřít dřív, než si na něj pořádně zvykneš, je to už kus života.

3 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 5. srpna 2015 v 3:11 | Reagovat

No tak jsem ráda, že se nakonec našla.. :)
Je nádherná. Měla jsem kdysi hodně podobnou kočku, možná o nějaký ten odstín tmavší. Jmenovala se Šmoulinka a byla to moje první kočka... :) Žila s námi, co já vím, takových deset dvanáct let. A pak se najednou ztratila a už se nevrátila... Dodnes nevíme, kdy a jak umřela. Jestli to na sobě poznala a šla na tu poslední cestu sama, v klidu, nebo jí nic nebylo a nějakej debil ji srazil autem...

Kdoví. Je to už dost dávno a je lepší to neřešit. Prostě odešla. A já na ni mám jen ty nejkrásnější vzpomínky :)

4 Lůca Lůca | 5. srpna 2015 v 3:17 | Reagovat

[3]: Čím obyčejnější směsice domácích koček, tím větší kouzlo podle mě mají. Kam se na ně hrabou vyšlechtěnci! ... Ráno jí kompliment vyřídím :)) Kočky jsou docela komplikované, čert ví, co se jim v těch jejich hlavách vlastně odehrává. Jestli mi odejde bez rozloučení, až se její čas uchýlí ke konci, tak ať si mě ani nepřeje. Po takových letech péče a lásky je přece to nejmenší, aby se s námi nějakým způsobem rozloučily, ne?
Tak to je mi líto, že tvůj případ neskončil podobným happyendem.. Aspoň, že vzpomínky nám nikdo vzít nemůže :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama