EMOCE? RADĚJI ZAKÁZAT.

5. srpna 2015 v 2:07 | - L. |  Téma týdne

Když jsem byla sladký teenager bez nějakých větších starostí, vysmívala jsem se lidem, kteří se nechávají pohlcovat emocemi a ovlivňovat tak své činy, své názory, své chování. Ovšem jak se postupem času utvářela finálnější verze mého charakteru, začala jsem na sobě pociťovat, že se mi můj svět plný cynismu a flegmatismu začíná rozpadat. Že něco začíná být jinak. A hle, po několika letech, sedím ve svém malém pokoji, na gauči s notebookem na klíně, a zatímco mi v pozadí hrají RHCP, dokážu se soustředit jen na to, jak jsem slabý člověk. Zlomený, utápějící se v depresi, smutku a sebelítosti. Člověk, který by všechno nejraději vzdal a měl svatý klid. Za všechno můžou emoce!
Zakázala bych je, s okamžitou platností.


Přestat rozumět světu, v němž žijeme, je u mladých lidí asi normální. Všude kolem nás se toho děje spousta, kdo jsme, abychom to stíhali sledovat a ještě chápat? Ano, jsme jenom lidská rasa svádějící nekonečný boj s city a emocemi, které nás, ať už chceme nebo ne, plně ovládají. Proč neexistuje nějaký způsob, nějaké tlačítko, které by nám umožňovalo emoce vypínat? Proč musíme celé večery a nekonečně dlouhé noci probrečet, abychom svému zlomenému nitru alespoň trochu ulevili? Proč musíme vymýšlet stupidní způsoby, jak se odreagovat? Hledat útěchu v drogách a jiném prázdném potěšení? Proč nás emoce dokáží dohnat až k úplnému konci? . . . Ne, člověk prostě není nastavený tak, aby nad těmito silami zvítězil.

Já se dostala do fáze, kdy svému světu nejen nerozumím, ale ani ho nestíhám sledovat. Poslední měsíce se držím ve své pokřivené, narušené realitě a různými nenásilnými způsoby se snažím najít skulinku, s jejíž pomocí bych utekla a třeba se i ztratila někde hodně daleko. Ano, neúspěšně.

Celé to začalo obdobím, kdy se můj pohádkový vztah začal měnit v thriller a ten následně v horor. Dozvěděla jsem se, že vlastně nejsem tak skvělá, jak mi celý rok opakoval a že mě vlastně přestal ze dne na den milovat. Ano, on je v pohodě, je to přece chlap, který se nějakým hloupým emocím nepoddává a tak zatímco on si vesele žije a dělá kdovíco, já trpím a hledám způsoby, jak to přebolet. Ovšem ztratit člověka, k němuž vás stále poutají city tak silné, že ani nevíte, kde se ve vás vzaly, zvlášť když je to první podobná zkušenost, není nic hezkého. Ani příjemného. A hlavně vůbec ne jednoduchého. Neustále jej potkávat, mít nutkání si s ním udržovat prázdné komunikace, jenom aby něco bylo, aby se udržela vynucená myšlenka, že to ještě není konec.. Tímto nákladem na jednoho mladého člověka bych skončila. Je to dost na vyvíjející se emoční základnu jednoho zkušenosti sbírajícího jedince, no ne? . . . Ne.
Zbývající čas do zhroucení: 40 %

Ač jsem se tedy snažila, jak jsem mohla, nešlo to. Emoce mě přepadávaly naprosto nečekaně a bez kontroly. Příšerné. Udělala jsem tedy to nejhorší, co jsem mohla - upnula se na někoho jiného, blízkého. Sice jinak, ale stejně. Velká chyba, vybraná osoba na to nebyla připravena a vzdálila se mi tak moc, že nějakou dobu potrvá, než to zase spravíme. Než se to bude chtít spravit. To už máme dvě ztráty, aktuální emoční náročnost už snad stačí, ne? . . . Ne.
Zbývající čas do zhroucení: 35 %

Korunu celému několik měsíců táhnoucímu neštěstí nasadil jeden blízký přítel, mladší a podstatně vyzrálejší, když mi oznámil, že se chce oženit s holkou, o které jeho přátelé sice neví nic - jak by také mohli, schází se s ní asi měsíc? - ale on je přesvědčen, že je jeho životní láska a všem logickým argumentům se bránil slavným citátem, jehož součástí je, mimo jiné, i poznámka, že stačí pouhý den, abyste člověka milovali... To je samozřejmě krásné, romantické a spontánní, ale spíše v mém stylu než v jeho. Nicméně jsem se rozhodla jej podpořit, alespoň z jeho pohledu. Mé vlastní nitro, které už v době před touto novinkou drželo pohromadě za pomoci kouzel a velkého štěstí jako Weasleyovic Doupě, ale explodovalo. Rozpadlo se. A opravdu těžce se dává dohromady. Ale ne! To pořád nestačí, pořád si mezi tím vším dokážu příležitostně najít procento věcí, co mi ještě přivolají úsměv na tvář.
Zbývající čas do zhroucení: 30 %

Vývoj s údajně zasnoubeným kamarádem nabral zcela jiný vývoj, než bych chtěla. Za ty roky jsme spolu prošli lecčím, a i když jsme to ne vždy měli snadné, společně jsme to překonali. Nevím, zda za to může právě rapidní nárůst emoční aktivity a postupné vyjasnění pohledu, jakým se dívám na svět, ale začala jsem si všímat, že člověk, kterého považuji za největšího přítele, je prostě jenom dobře vypočítavý. Udržuje si mě pouze jako "kamarádku podle potřeby". Potřebuje vyzvednout knihy v mém okolí? Ale jistě! Nemá s kým otevřít víno a v klidu si pustit poslední díly seriálů? Ale jistě! Potřebuje si z někoho udělat srandu? Pochlubit se s něčím skvělým ve tři hodiny ráno? Cokoliv a nikdo jiný není zrovna po ruce? Svěřit se? Jasně. Jakmile to zkusím obráceně, dočkám se jen otrávené reakce, že nemá čas, protože se dívá na seriál. A když se naštvu, postěžuje si společné kamarádce, že vůbec neví, co mám zase za problém. Tak ti teda děkuju a ty roky, bylo to fakt prima, ale moje naivní debilita není nekonečná. A ne, ani tohle neznamenal konec mého hledání úplného emocionálního dna.
Zbývající čas do zhroucení: 20 %

Stalo se to zrovna před pár hodinami, další z mnoha nezávazně veselých konverzací s jiným kamarádem, plná ukázek našeho společného úchylného smysly pro humor a sklony k bravurním dvojsmyslům. Opakovaně mě ujišťoval, pod záminkou ohromné legrace, že jsem tak moc stejná, že na mě nikdy nebude myslet jinak než jen jako na kámošku, se kterou se může v pohodě zasmát úplně všemu na světě. Haha. Vydrželo to do chvíle, kdy mi oznámil, že mě miluje a mě tak uvrhl do nejnepříjemnější situace vůbec.
Zbývající čas do zhroucení: 5 %

Nevím, co dělat a bojím se podlehnout únavě, protože spánek = nový den = spousta nových možností, jak mě srazit na kolena. Což je snad ještě smutnější než všechno, čím jsem si za poslední půl rok prošla. Se spoustou "menších" klacků pod nohami, jako je například ztracená kočka nebo špatné dny v práci, které sice jednotlivě moc neplechy neudělají, ale ve spojitosti se vším ostatním jsou to takové třešničky.

Jistě, nemůžu si dovolit tvrdit, že jsou emoce jenom špatné. Pocit štěstí je něco tak skvělého, že v takových chvílích stojí za to jimi oplývat. Ale jaký mě poměr smutku a radosti?

Kde je vlastně nějaká hranice? Jak ten nahoře, co si s námi neustále zahrává, pozná, že u konkrétní osoby už došel až k okraji jejích vlastních sil, aby ji následně nechal se s tím nějak vypořádat, odrazit se ode dna a s hlavou hrdě vztyčenou čelit novým výzvám? Existuje něco takového, nebo fungujeme na principu pokus - omyl nebo pokus - úspěch?

Spousta otázek, pramálo odpovědí. Nezbývá mi než přemýšlet a hledat v sobě dostatek sil na boj, který se ve mně odehrává. A přát si, aby už zase vylezlo slunce a celý svět zalilo svými paprsky naděje a radosti. Celý nestabilní svět.

Nejvtipnější na lidských emocích je asi to, že ve chvíli, kdy si člověk řekne, že už to nemůže, ale fakt doopravdy nemůže být horší, přijde něco, co vaše teorie obratem vyvrátí.


. . . Cítí se někdo v poslední době podobně? Ráda nabydu vědomí, že v tom nejsem, i přes veškerou bezradnost, úplně sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hnedoocicko hnedoocicko | E-mail | Web | 5. srpna 2015 v 3:04 | Reagovat

Věř tomu, že v tomhle stoprocentně nejsi sama. ;)
Ono jde jen těžko poměřovat, kdo toho na bedrech nese nebo nesl víc, každý jsme jinak silní a každého na "dno" dostane něco jiného a v různém množství. Ale věřím tomu, že na to pomyslné dno jsme se dostali všichni alespoň jednou a určitě ne naposledy. Ne nadarmo se říká, že život je jako na horské dráze. A má to smysl - protože jen když si člověk sáhne na úplné dno svých sil, pak si teprve může vážit toho, když se odrazí a dostane se vysoko. :) Přeju hodně štěstí a hodně sil. :)

2 Lůca Lůca | 5. srpna 2015 v 3:10 | Reagovat

[1]: Je to dost nanic ale. Spousta lidí a kultur a všeho vykládá, jak si máme život užívat, ale copak to jde, když ty nejvhodnější roky zahodíme podobnými zkouškami? :D Mi taková období vždycky vezmou veškerý vítr z plachet... Ráda bych třeba věřila tomu, že život nakládá jen tolik, kolik daný člověk prostě musí unést, ale pokud se mi v blízké době nestane něco skvělého, začne tahle teorie značně pokulhávat.
Díky :)

3 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 5. srpna 2015 v 3:14 | Reagovat

[2]: Já mám zase takovou teorii, že všechno zlé je vždycky pro něco dobré :) aneb nic není jen černé a bílé, ale má to daleko víc odstínů :) a je potřeba na všem hledat to dobré. Jen tak se dá přežít i ta nejtěžší ztráta..

Jo a taky ze zkušenosti - když se mi stane něco skvělého, většinou to dlouho nevydrží a bývá to dost draze vykoupeno :D

4 Lůca Lůca | 5. srpna 2015 v 3:28 | Reagovat

[3]: To máš sice pravdu, ale ne vždycky je člověk připraven hledat pozitiva hned. Věřím, že se k takové fázi taky dopracuji a to velmi brzy!
Hmm, tvé podpory si opravdu cením, vléváš mi optimismus do žil :D (Ale vím, no, jak to funguje. Stejně jako má být každý dobrý skutek náležitě potrestán. Atd.)

5 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 5. srpna 2015 v 3:31 | Reagovat

[4]: Já jsem optimista od přírody, optimistická jsem hlavně ve věcech druhých lidí :D v osobním životě to kolikrát tak růžově nevidím :D :) ale nevzdávám se a bojuju dál :) :D

6 Lůca Lůca | 5. srpna 2015 v 3:34 | Reagovat

[5]: Aha, rozumím. Ono se druhé povzbuzuje snáz, no, než sebe samu, to taky dobře znám.. Ale tohle téma vybrali určitě proto, abychom si všechno srovnali a pak se s tím smířili! Doopravdy tomu věřím! (:D)

7 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 5. srpna 2015 v 4:04 | Reagovat

[6]: Všechno má svůj účel, takže i tohle téma :D Akorát je na něm blbý to, že se na něj nedá vymyslet nic moc originálního.

8 Lůca Lůca | 5. srpna 2015 v 4:23 | Reagovat

[7]:Skupinové fňukání může být originální! :D

9 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 5. srpna 2015 v 4:28 | Reagovat

[8]: No, tak to každopádně :D

10 Me. Me. | Web | 11. srpna 2015 v 2:15 | Reagovat

Moc se mi líbí to chlapské moudro, o kterém jsi mi psala pod článek :) A přesně jak říkáš - dobře jim tak!
My holky máme prostě tu hloupou vlastnost všechno moc prožívat. Jenže to chlapi asi nikdy nepochopí.
Je strašně těžké vyhrabat se z téhle "porozchodové" fáze, kdy se člověk cítí mizerně ve všech ohledech. Vůbec nevím, kdy to přejde, protože momentálně mám pocit, že to nepřejde nikdy. Ale to je asi proto, že je to pro mě taky poprvé, co něco takového zažívám.
A chlapi a emoce? Přesně jak píšeš, vystihla jsi to naprosto přesně, v tomhle to máme vážně stejné. On je naprosto v pohodě, jakoby se nikdy nic nestalo a já probrečím celé noci s myšlenkou toho, jak jsem byla celou tu dobu příšerná.
Přestat milovat ze dne na den ... tak tohle je úplně přesné. On mi k tomu ještě přidal tu krásnou větu "Však zůstaneme kamarádi" Nechápu jeho (jejich)) "emoce".
To jsme prostě my, naivní a hloupé holky :))

11 Lůca Lůca | E-mail | Web | 11. srpna 2015 v 17:32 | Reagovat

[10]: Jo... Taky jsme se snažili o nějaké přátelství, ovšem v našem případě to skončilo tím, že mi asi měsíc po ukončení napsal, jestli by se mohl zastavit a samozřejmě jsme spolu skončili v posteli. On vstal, řekl "tak zase někdy" a mně to vrátilo tak, kde jsem třeba týden nebyla. Dík! Jeho verze přátelství vypadá tak, že si ze mě budou s tím svým kámošem dělat přitroublou pubertální legraci, ale už jim nedochází, že mě to prostě jistým způsobem bolí. Idioti! :D Doufám, a že nikomu nikdy nepřeju nic zlého, aby se co nejdříve vyplnilo moje moudro a on se cítil stejně jako já teď. Aby se všichni chlapi cítili stejně, jako my.. Hlavně, že když jsme se rozešli poprvé na asi 24 hodin, hned ráno mi napsal, že to byl nejhorší pocit v jeho životě. Beze mě. Tak kam se to podělo?? :D Celá tahle záležitost je k breku. K uzoufání.
Jsme asi fakt "jen" hloupé a naivní.

12 Me. Me. | Web | 11. srpna 2015 v 22:31 | Reagovat

[11]: Myslím, že takhle si to "přátelství" představují všichni chlapi. Žádné hlubší city, jen postel.
My jsme spolu v posteli byli ještě tu noc předtím, než se se mnou rozešel. Já jsem si naivně myslela, že tím, že s ním budu spát se náš vztah nějakým způsobem udrží a on se mnou zůstane .. hloupé. Myslím, že "přátelství s výhodami" je dobré tak akorát na další nervový otřes a další probrečené noci
Taky tomu vůbec nerozumím ... jak se z něho (z nich) mohli všechny ty pocity, které nám dávali kdysi najevo, jen tak ze dne na den vytratit...

13 Lůca Lůca | E-mail | Web | 11. srpna 2015 v 22:54 | Reagovat

[12]: Však ono se jim to ještě vrátí. Evoluce se ještě nezastavila! Začínám mít kolem sebe víc kamarádů, co mají prakticky holčičí city - určitě je to jenom otázka času, kdy se to rozšíří do všech stran! (Ano, ano, stále stejně naivní.)

14 Me. Me. | E-mail | Web | 12. srpna 2015 v 10:18 | Reagovat

[13]:Ale tak třeba to zase až tak naivní není a opravdu se to jednou stane :)
Jen mi pořád vrtá hlavou, proč my holky máme tendenci milovat takové zmetky, kteří neprojeví jedinou emoci..

15 Lůca Lůca | E-mail | Web | 12. srpna 2015 v 19:03 | Reagovat

[14]: Určitě to má nějakou příčinu dávno, dávno, dávno... Možná si praženy vybíraly hajzly, protože si na ně nikdo moc nedovolil a oni se vedle nich cítily bezpečněji, než u "hodných ňoumů". A nám zůstal ten pocit, že je chceme, ale díky emancipaci žen a všeho tohohle, už pořádně nevím, proč to tak vlastně je :D Ale to je příroda! Ta za všechno může!

16 Me. Me. | E-mail | Web | 12. srpna 2015 v 21:10 | Reagovat

[15]: Je to tak. Já jsem do něj vlastně zbláznila taky hlavně proto, že se mi na něm líbilo, že se s každým zná, je extrovert tělem i duší ... a to se nakonec ukázalo jako ten největší problém našeho vztahu. Byla to pěkná blbost :D
Hloupá příroda ... pak z toho máme akorát deprese a výčitky z toho, co všechno jsme dělali špatně.

17 Lůca Lůca | E-mail | Web | 12. srpna 2015 v 22:31 | Reagovat

[16]: Takový trochu paradox, ty jo. Mně se zase líbilo, jak je hodný a takový dost nezkušený, možná to mělo spojitost. A jeho nevyzrálost se mi nakonec taky vymstila. Ale kdo ví, že.. třeba... no snad radši nic. :D
Ale zase máme štěstí, že je víc takových a můžeme si společně zanadávat, to někdy dělá hodně!

18 Me. Me. | E-mail | Web | 12. srpna 2015 v 23:15 | Reagovat

[17]: Jednoduše jsme si obě myslely,že je to ten pravý a jediný a hezky nám to nevyšlo :-D Ten můj byl právě zase takový ten "až moc frajer ",který zná všechno a všechny. Pravý opak mě.
Já jen vážně pořád nechápu tu chlapskou neschopnost v jakémkoli projevu citů. Když vidím,jak se tady kvůli nim trápíme a oni žijí dál jakoby nic,je mi zle. Ale máš pravdu,společně zanadávání a naštvání dělá vážně hodně :-)

19 Šárka Šárka | 13. listopadu 2015 v 9:19 | Reagovat

V okamžiku, kdy si housenka myslí, že přišel konec světa, zrodí se z ní motýl:) Musíš na dno, aby bylo z čeho se odrazit:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama