... OBLIVIATE.

24. srpna 2015 v 2:25 | - L. |  Téma týdne
Od té doby, co tak nějak vím, jak se používá mozek, přemýšlím. Pořád. O všem. Neustále. Prakticky celý život. Má hlava nemá chvíli klidu! ... Podle tohoto prohlášení by si kdekdo řekl, že mám asi úžasný, skvělý a úspěšný život, když si všechno promýšlím. Opak je však pravdou. Dost možná oplývám jakýmsi talentem, který mě nutí zbytečně přemýšlet, ač to není zase tolik potřeba a vypíná zrovna v situacích, kdybych si to sakra měla fakt promyslet. Proč?!


Ironií je, že ani jedno neumím na povel. Neumím zapnout myšlení, neumím ho ani vypnout. Mozek si jede na jakéhosi autopilota, sám se rozhoduje, kdy teda jo a kdy teda ne. Copak jde o nějaké spiknutí? Mám si prostě zničit a ničit život? Takhle to funguje? Je to dost iritující.

Pokud bych se nad tím měla zamyslet, nejčastěji došlo k vypnutí díky alkoholu. Jistě, to je docela pochopitelné. Jenže k rozhodnutí, že se chci opít, přeci musí taky nějak dojít. Jak? Když vím, že je dost pravděpodobné, že něco podělám, měl by zasáhnout rozum a udržet hlavu v provozu. Ale to né... Druhý pohled říká, že pijeme alkohol, protože záměrně vypínáme, ale to mi přijde jako naprostá blbost.

Mám-li být konkrétní, v poslední době jsem byla ze své hlavy vážně zoufalá. Zcela nesmyslně jsem chtěla všechno hodit za hlavu a navrhnout ex-příteli, abychom se dali zase dohromady, i když jsem si moc dobře vědoma, že je to totální idiot, ale jakmile jsem se měla zaměřit na něco, co mě svým způsobem mohlo posunout lepším směrem, zpanikařila jsem a posílila úroveň zabezpečení funkce mozku. Kvůli opatrnosti? Možná. Kvůli hlouposti? Rozhodně.

Nějakou dobu mám jednoho konkrétního kamaráda. V podstatě celý náš vztah tvořilo vzájemné rýpání a shazování. Fungovalo to. Do doby, kdy jsem opravdu potřebovala rozumného kamaráda s podobnými zkušenostmi, abych se mu mohla vypovídat, eventuálně vybrečet na rameni. Nic jsem od toho nečekala, došlo však k překvapení. Nastavil mi tvář, jakou jsem do té doby neznala. Tvář milého a neskutečně hodného a citlivého kluka. V situaci, při níž mezi námi dost zřetelně a dlouhodobě figurovala jakási chemie, vzájemná přitažlivost a zvědavost, to nebylo moc dobře. Vlastně vůbec. A s přidáním mé zranitelnosti a osamělosti do rovnice = katastrofa.

Začala jsem ho vnímat úplně jinak. Ne jako kamaráda, do kterého si můžu rýpnout, ale jako někoho, jehož společnost je mi více než příjemná. Bohužel pro mě měl sám své trápení, takže jsem se musela dost hlídat. Jo, to mi přehnané přemýšlení ještě nepřekáželo.

Den se sešel se dnem, problémy i zranitelnost vzaly zdánlivě za své. Začali jsme se chovat jako předtím? Ne. Jeden druhému jsme ukázali tvář, bez jakékoliv společenské masky. Bylo těžké na to prostě zapomenout. Jakoby nic. Dost dlouho jsem si myslela, že má "náhlá" slabost pro jeho osobu je čistě vypočítavá. Že jsem jen chtěla zaplnit tu nečekanou prázdnotu. Dokud se nestalo něco, co mi můj nepodložený názor dost rychle změnilo.

Jako většina holek, i já mám svou temnější minulost. Nejsem na ni kdovíjak pyšná, ostatně kdo by taky byl. Ale ať už chci nebo nechci, dost se podílí na vývoji v osobu, jíž se postupně stávám. Nevím, kdo za co mohl a kdo co udělal, ale jedno vím jistě - v tu kouzelnou chvíli mě už prostě nebavilo o každém kroku tak přemýšlet a vymýšlet sto důvodů, proč to nejde. Chtěla jsem se zaměřit na ten jediný přijatelný - protože zrovna chci. (Aneb žít momentem.) Je možné a vlastně i docela pravděpodobné, že iniciativu přebral on, ale dost jsem mu nahrála. Jakmile mě konečně políbil, explodovalo mi v hlavě snad úplně všechno a na malou chvíli... jsem nemyslela. Jen jsem ho chtěla držet a líbat, dokud by mi nedošel dech. Haha, takové klišé.

Ano, pořád by to klidně mohlo vypadat jako pouhé plnění vnitřní prázdnoty, ale upřímně; prostě to tak nebylo. Kdyby ano, pustila bych ho dál, nic by nemělo žádný význam. Ale ono to význam má. Minimálně pro mě ano.

Čeká mě ještě dlouhá a nelehká cesta. Kdybych měla popisovat, jak po čtvrt roce nemyslet na svého stupidního ex, zadání bych dost pravděpodobně splnila. To se totiž stalo. Nahradila jsem jeden problém jiným. Po několika měsících jsem byla schopná v sobě jednu bolestivou kapitolu uzavřít, chlapce poslat i s kamarádem k šípku, smazat si ho ze sociálních sítí a pocítit alespoň částečný klid, aniž bych měla jistotu, že přede mnou vzniká něco nového. Protože ji nemám. Je dost reálná i možnost, že to třeba nikdy nedopadne nějak pohádkově. Asi to ale ještě nechci vzdát, všechny překážky se dají překonat, ač to nějaký čas zabere. Ať si.
Asi to za to stojí, alespoň v tuto chvíli.

Co by člověk neudělal pro osobu, u níž má od první chvíle opětovaný pocit, že se znají celý život...?

Nevím, jak nemyslet. Vlastně ani občas nevím, jak myslet. Vím jen, jak se o to pořád dokola snažit. A o tom to asi celé je....
No, ale nebylo by na škodu mít prostředky na bezpečný výmaz určitých věcí. Pak bychom stoprocentně nemysleli o stejných věcech pořád a pořád dokola.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 24. srpna 2015 v 3:03 | Reagovat

Halucinogeny. Léky proti soustavnému myšlení. :)

2 Lůca Lůca | E-mail | Web | 24. srpna 2015 v 3:24 | Reagovat

[1]: Nevím, jestli bych to řešila úplně takhle....

3 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 28. srpna 2015 v 20:19 | Reagovat

Do halucinogenů ani jiných drog bych taky nešla! :D :)

A momentálně mi to vůbec nemyslí, spala jsem po noční čtyři hodiny a teď jedu další noční, takže promiň, ale nic smyslupného ti k tomu nenapíšu :-( Jen hlásím, že jsem článek přečetla :D :)

4 Lů | 20. září 2015 v 9:56 | Reagovat

[3]: Hlásím, že to po skoro měsíci beru na vědomí a moc mě to těší! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama