We can be heroes.

26. listopadu 2015 v 23:58 | - L. |  Ze života Lů
No, dlouho to tu nebylo. Ač se mi poslední dny daří udržet si dobrou náladu, nějak mě přepadávají myšlenky. Spousta myšlenek. Nechci je označit nálepkou "zoufalé a depresivní", tak nechci v žádném případě působit. Ale s tím, co se děje ve světě, člověk prostě…. přemýšlí. (A ponocuje, OPĚT, i když za pár hodin vstává do práce. Poněkolikáté v řadě. Ale v pohodě, hluboké kruhy pod očima už jsou prostě mojí součástí.)


Teroristi. Přírodní katastrofy. Hroutící se systémy. Lidská demence. Prázdnota. Demotivace. Zklamání. Absurdita.

Hesla, která mi hlavou poletují nejčastěji. Která jsou mi okolím vnucována nejčastěji. Jaký to má vlastně všechno smysl, napadá mě. Proč mám každé ráno vstávat v pět, podrážděná a otrávená? Proč mám věnovat tolik času a úsilí něčemu, co mě v první řadě nenaplňuje, v druhé řadě nikam neposouvá a v poslední řadě - prostě nebaví? Za měsíc mi bude třiadvacet a nemůžu říct, že bych něčeho dosáhla. Něčeho smysluplného. Snad kromě toho, že ze mě, i přes veškeré překážky 21. století, vyrostl celkem normální člověk, jenž to má - troufám si říct - v hlavě relativně srovnané. Prý je to normální, je to součástí "těžkého" vývoje adolescentního jedince. Pardon, ale tohle mě fakt neutěší. Nechci si omlouvat svoje skutky a neskutky nějakým vzorcem pro dospívání.

Už na gymplu, před 150 lety, mě začala naplňovat touha po dobrodružství. Chtěla jsem měnit svět. Já, tam ve světě, aktivně; ne prostřednictvím znepokojených statusů na sociálních sítích. Prostě si sbalit svých pět švestek, utáhnout tkaničky a prvním ranním vlakem vyjet do Neznáma. Máme štěstí, že žijeme v době nějaké té svobody a otevřených hranic. Můžeme podnikat cokoliv. Kdekoliv. Tak v čem je vlastně problém, říkáte si? … Inu, asi na to nemám koule. Abych opustila svou zónu pohodlí a s tím i svůj jednoduchý a nudný život. Že by strach z neznámého, nového? Možná. Ale takhle to přece nejde. Takhle nemůžu žít. Bez cíle. Proplouvat životem.

Včera jsem dala sama sobě slib. Po tom, co jsem vydržela sedět dvě hodiny se strýčkem Googlem v rámci malého výzkumu. Slib, že pokud mi nový rok (tedy 2016) nepřinese nějaké zásadní změny, prostě se nakopnu, zabalím a pojedu do světa. (A teď to mám písemně, muhehe!) Ne však za hledáním amerického snu a dobře placené práce, díky které se budu mít jako královna královen. Kdepak, to nechejme materialisticky založeným jedincům, co jsou celí nadržení, až si budou hrabat na svém písečku a hromadit a hromadit a hromadit. Něco mi říká, že svůj osud můžu naplnit tím, že budu pomáhat druhým. Podílet se na stavbě škol a nových chatrčí na území, které v minulosti čelilo přírodním katastrofám. Budovat studny. Šířit dobro?

A přesně o to mi jde. Problém je ale v tom, že se mi nedaří nic najít, všechny organizace odkazují na bankovní účty. Chápu, prostředky jsou potřeba, ale co když chci poslat své neohrožené budoucí já? Naštěstí jsem si dala celý jeden rok na to, abych to vymyslela a dodala si potřebné odvahy. Našla svoje koule. Připravila se. Protože, upřímně, moc nevěřím, že se mi stihne stát něco, co mě natolik posune vpřed, až mě takové myšlenky přejdou. Ve většině času se tvářím jako optimista, ale v tomto už bych byla sakra naivní.

Jestli si ale nad něčím v rámci tohoto plánu nelámu hlavu, jsou to lidé kolem mě. Rodina, přátelé, mí milovaní. Ti, co mě mají skutečně rádi, chtějí, abych byla šťastná, a podpoří mě. A zbytek…… tam to snad nemá cenu, ne? Nechci vypadnout navždycky. Česká republika bude mým domovem, ať už nám budoucnost přinese cokoliv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama