Ten Pravý - existuje?

20. května 2016 v 10:31 | - L. |  Ze života Lů
Každá žena byla jednou malá holčička, jež si hrála s panenkami, viděla sebe samu jako princeznu a čekala na svého prince na bílém koni, který zčásti představoval jejího otce a zčásti souhrn vysněných vlastností a kritérií; ty se s narůstajícím věkem postupně měnily a odrážely v sobě ženiny priority a požadavky. Ovšem původní myšlenka zůstala: jednou potkám úžasného chlapa, který možná v dnešní době nepojede na bílém koni, ale dost možná bude řídit bílého Mustanga na čtyřech kolech a splní všechna má přání. A především - bude ten pravý.


Honba za ideálním protějškem je v nás odnepaměti. Každý chce mít po svém boku někoho, s kým půjde vstříc budoucnosti, na koho se bude moci spolehnout, děj se co děj, kdo mu bude oporou, před kým může být sám sebou, s kým si bude vyměňovat bezpodmínečnou lásku. Zkrátka někoho, s kým by zažil onen slavný a Amerikou podporovaný HAPPY END.

Když nad tím zpětně přemýšlím, žádnou svou vysněnou představu už z paměti nevytáhnu. Jasně, nalajnovala jsem si svého pana Dokonalého, ostatně kdo taky ne. Jenomže v momentě, kdy přišly první lásky, přišla i první zklamání a nějaké představy a ideály byly tatam. A to se se mnou táhlo až do rané dospělosti. Ono se možná není čem divit. Během prvních dvaceti let svého života jsem si prošla lecčím. Má první velká láska mě hodně brzy odhodila jako kus starého hadru krátce po tom, co mě podváděl s holkou, se kterou se údajně ani nebavil. Samozřejmě. To se mnou natolik otřáslo, že jsem se chvíli nějakým láskám prostě vyhýbala. Můj další partner byl agresivně labilní alkoholik s nezdravými sklony k žárlivosti. Po něm následoval chuligán bez špetky slušnosti a především respektu, úcty. Po těchto třech relativně krátkých zkušenostech jsem došla k závěru, že jsou chlapi idioti, že pravá láska neexistuje a že umřu sama, aniž bych se prošla uličkou v bílých šatech. A to mi vydrželo dlouho. Pohřbila jsem v sobě veškerou důvěru v opačné pohlaví a pouštěla si je k sobě jen na úrovni bezcitných, chladných, fyzických kontaktů.

Pak to přišlo. Velice zdánlivě první velká láska, se kterou jsem neměla absolutně nic společného, kde jsme měli každý trochu jiné životní cíle a kde už na začátku bylo jasné, že to nemá šanci dopadnout. Ovšem to vím až dnes, s ročním odstupem a střízlivým pohledem na celou záležitost. Bože, jak já byla naivní. Ale i přesto všechno mi to vrátilo víru, že možná sama nakonec neumřu, ale musím se opravdu hodně přemáhat a hodně věcí si odpustit. Ale co bych neobětovala pro tak velkou lásku! ... Skončila. Ošklivým, bezcitným způsobem a já byla tam, kde jsem začala. Ale určitá víra ve mně zůstala, koneckonců, i má matka si po všech svých neúspěších našla svou spřízněnou duši, měla jsem je každý den na očích. Když to vyšlo jí, proč by to nevyšlo mně? A pak se to stalo. Začala jsem trávit čas s člověkem, u kterého by mě ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo, že jednou budeme tvořit tak pěkný, láskyplný a pevný pár a že poprvé v životě mě přepadnou pocity, že konečně jde všechn tam, kam má a že s tímhle člověkem zvládnu už všechno na světě.

Jak vlastně poznáme, že jsme našli svého životní partnera? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že člověk okamžitě zapomene na všechno, co bylo doposud, že žije jenom přítomností a nic víc jej nezajímá. A co má pro mě mnohem větší váhu, člověk může být konečně a stoprocetně sám sebou, protože ví, že to toho druhého neodradí, ba naopak, ještě si vás více zamiluje a bude mu to připadat roztomilé a sladké. Je snad větší důkaz lásky, než když se před partnerem nebojíte odhodit všechny masky, všechny pózy, všechny vrstvy přetvářek? Žádná překážka není dostatečná, žádná hádka není moc velká a vesměs jsou všechny hodny mávnutí ruky a pokračování v seriálových maratonech. Ani na moment vás nenapadne, že byste tohohle člověka podvedli, že byste jen přemýšleli o někom jiném, že byste se jenom podívali po někom jiném. Člověk, který vás doopravdy miluje, o vás pečuje v rukavičkách, brání si vás, zajímá se o nejmenší detail vašeho dne. A jediné, co mu chcete dát na oplátku, je zahození své sobeckosti a každý den přijít se způsobem, jak tomu druhému udělat radost.

Najít tu správnou náruč je jako najít skutečný domov. Cítíte se bezpečně, pohodlně, je vám teplo. Zaplavuje vás pocit, že jste jediní dva ve vesmíru, že se všechno kolem zastavilo. Nebojíte se vidět a plánovat vzdálenější budoucnost, a to ani po tom, co opadne euforie prvního rande. Doplňujete se, čtete si myšlenky, puzzle zapadají s každým pohybem, s každou maličkostí. Při větších krizích víte, že to překonáte a že to potom bude ještě lepší a ani na vteřinu nezapochybujete, že by to mohlo dopadnout jinak. Žijete pro ty chvíle, kdy jste tomu druhému nablízku. Cítíte vzrušení a elektřina vám proudí tělem, jen co dojde k nepatrnému dotyku. Jeho špatná nálada akorát nabuzuje váš optimismus a chuť mu rozsvítit svět. Nebojíte se představy, že zrovna s tímhle člověkem si jednou slíbíte doživotní vztah před řádkou svědků a blízkých. Být s tím pravým je jako Pepek námořník a špenát - správá kombinace, která překoná všechny nástrahy zákeřného světa.

Jedna moudrá žena mi jednou řekla, že čím víc těžké a plné překážet to je, tím správnější cestou člověk jde. Aměla pravdu. Jakmile potkáte svou životní lásku, vesmír udělá všechno pro to, aby vás vyzkoušel a přirpavil na to, že život prostě není peříčko a že se dá jeho životnost protáhnout jen s tím správným vybavením. Sice ho nakonec nikdo nepřežijeme, ale to je ta poslední starost, kterou bychom měli mít.

Já měla to štěstí, že jsem takovou osobu potkala ještě relativně brzy a těším se na náš společný život plný radostí a překonávání malých i velkých překážek. Protože to k tomu patří.

Miluju tě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama